Má irská taneční story – 1. část

Je mi deset, nebo jedenáct – už ani nevím. Začíná podzim a jsem na pískovišti s prolízačkami. Tehdy v tom věku bylo úplně normální chodit ven před barák, třeba na písek, a hrát si v oblečení určeném jen tak, „na lítačku“. Tak se tomu aspoň říkávalo.

Jenže tentokrát jsem doopravdy letěla. Z prolízačky čumákem rovnou do písku. To se stává, když se chcete vytáhnout před kamarádkou a naučit ji prolízačkové triky. A rozhodně se to stává, pokud si spletete dva cviky a propojíte je v jedno. A stoprocentně se to stává, pokud se taková kombinace z fyzikálního hlediska ukáže jako nezkombinovatelná.

Ležím v písku a nechápu proč. Všechno se seběhlo nějak moc rychle. Trochu otřesená si uvědomím, že žiju, a tak si stoupám. Nohy drží. Kontroluju zbytek těla a zjišťuju, že nemůžu hýbat levou rukou. Prostě nezvednu zápěstí, ať dělám, co dělám. Najednou mi to dojde. Propukám v hysterický pláč a mažu domů. Mám zlomenou ruku.

Ocitám se v nemocnici a po nutné operaci skončím na pokoji s dalšími třemi ženami. Jednou je milá bábinka, druhé dvě jsou mladší a stejně hodné. Všechny mají nohu v gypsu. Jsem tu jediné prtě. S rukou, která se nehojí, tam zůstávám nějakou dobu – nejen v péči lékařské, ale taky v péči mých nových třech tetiček.

V jedné z mladších dam objevuju milovnici koní a zároveň učitelku angličtinu (náhoda?!?) na učňáku. A zjišťuju pecku – ona dokonce učí mého nejstaršího bráchu! Já vím, tahle historka by nebyla nijak zvlášť zajímavá, kdyby se naše životní dráhy tehdy nepropletly o něco více.

Její dcera navštěvovala osmileté gymnázium, na něž jsem se později dostala i já, a tak jsme s hodnou „tetou“ z nemocnice mohly vlastně zůstat v kontaktu i nadále. Dcera byla sice starší než já a ve škole jsme se moc nevídaly, ale přesto jsme měly společnou zálibu. Zpěv.

Kdo mě zná, ví, že v podstatě nezavřu zobák. (Není to úmyslně, já si to prostě ani neuvědomuju.) Začla jsem, stejně jako dcera tety „angličtinářky“, chodit do školního sboru. Bylo to jediné místo, kde jsem si mohla svobodně zazpívat, aniž by mě kdokoli okřikoval, ať už konečně sklapnu. A právě tehdy se mi do cesty dostaly irské tance.

Bylo mi sedmnáct let. Introvertka do morku kostí, romatnička duší. Už dva roky jsem byla okouzlená módou hippies a hlásila se mezi fanynky zcela nepopulárního žánru etno a world music. Čajovny, batika, korálky, znáte to. Zamilovala jsem si hudbu Tomáše Kočka a Orchestru nebo finských Värttinä, a vedle dívčích románů jsem četla taky pořádné fantasy knížky.

Zkrátka, byla jsem čím dál víc mimo běžnou popkulturu (ačkoli ani ta mi neunikala). Ale nenacházela jsem nikoho stejně divného jako já. Introvert a tak trochu outsider to má těžké.

Po jedné zkoušce sboru se mi od mé milé známé dostalo do rukou DVD Feet of Flames – známá irská taneční show, o které jsem ale nikdy do té doby neslyšela. Ani nevím, proč se rozhodly mi ho půjčit ke zkouknutí. Ale rozhodně za to budu do smrti vděčná, protože jsem díky tomu začla svou zatím nejkrásnější epochu svého života.

Doma jsem to DVD zkoukla se zatajeným dechem. Několikrát. Byť je show plná kýčovitých blýskajících se a fosforekujících kostýmů, nebezpečně krátkých sukýnek a laciných teatrálních gest, nedokázala jsem se odtrhnout. Odemkla jsem bránu k irské kultuře (ač jsem musela časem uznat, že tohle vystoupení s danou kulturou mělo společného jen málo).

DVD jsem sjížděla jako feťák, dokud nepřišel čas ho kamarádce s poděkováním vrátit. Na nějakou dobu jsem ale na irské tance zapomněla – jak se to běžně stává, když vám sice osud přejde přes cestu, ale vy zatím nemáte ani potuchy, že jste narazili ve svém životě na zásadní mezník.

Koncem léta toho roku jsem se vydala na hudební festival na Slezskoostravský hrad, kde měl hrát i můj milovaný Tomáš Kočko a Orchestr. Jenže počasí tehdy nepřálo, obloha se protrhla a celá venkovní akce se musela velmi pružně přesunout dovnitř hradu. O nazvučení nemohla být řeč, a tak zatímco jsem čekala na Tomův koncert, zbylé kapely to rozjely pěkně akusticky. A to byl moment, kdy jsem poznala Celtic cross – ostravskou kapelu hrající irskou hudbu.

Hráli od srdce a hráli tak, že každý, komu se povedlo vměstnat se dovnitř hradu, poskakoval nebo se aspoň houpal do rytmu. Vzpomněla jsem si na zkouknuté DVD a celé tělo se mi rozhopsalo ve snaze napodobit elegantní vílí pohyby. Radost a energie, kterou kapela svou muzikou rozdávala, prosakovala publikem a všichni byli na jedné rozjásané vlně. Bylo mi jasné, že tahle skupina se tímto koncertem zařadila mezi mé oblíbence.

Našla jsem si je na internetu a prošla si o nich vše, co bylo dostupné. Jedna informace mě pak praštila do očí – jedna jejich členka vede v Ostravě skupinu irských tanců Galtish. Hbitě jsem se proklikala k dalším informacím, přičemž nejzásadnější z nich bylo oznámení, že zhruba za tři týdny začíná nábor do jejich taneční skupiny.

Hm.. Tančit jako ty víly… To by se mi líbilo… Úplné dřevo přece nejsem a za zkoušku nic nedám, řekla jsem si. Proč ne. (Když tak o tom přemýšlím, věta „Proč ne?“ může za hodně skvělých věcí v mém životě.)

A tak jsem o tři týdny později dojela na svůj první trénink.

Netušila jsem, že jsem tím nakráčela rovnou do náruče něčeho, co mohl být jedině osud. A ten mě objal a ukázal mi, že jsem tu správně, doma…