Vzkaz mým žákům aneb Jak zvládám učitelování z domu?

Mí milí drahoušci, napadlo mě sepsat vám, jak to může vypadat touhle dobou v životě učitele.

Je tomu více než týden, co jste nadšeně jásali, že nebude škola. Bodejť by ne, nemožné se stalo možným. Tohle je přece splněný sen každého dítěte. (I učitele, co si budem, že…)

Jenže realita je méně růžová, než by se chtělo zdát. Škola totiž není, ale zároveň je. Je stále potřeba vás i nadále vzdělávat, abyste měli v budoucím životě co nejlepší možnosti. A tudíž se práce vaše i naše přesunula do stádia home office.

Mám veliké štěstí, že jsem technicky aspoň trochu zdatná, takže mě výuka na dálku až tak neděsí. Ze školy jsem odcházela s báglem plným učebnic a hlavně s pocitem, že TOHLE půjde.

Zpočátku bylo potřeba zorientovat se v nastalém chaosu. Stejně jako jsou děti a rodiče zasypáváni hromadami úkolů od učitelů, tak i učitelé jsou zavaleni desítkami nabídek všemožných online zdrojů, které z ničeho nic zdarma nabízejí své služby.

Nechci, aby tohle vyznělo nevděčně – je to od všech těch firem skvělé a ohromně štědré, ale sleduju, že pod tím náporem začínám brzy panikařit. V prohlížeči na mě pomrkávají desítky různých odkazů a je mi jasné, že nemám šanci tohle všechno projít a zorientovat se v tom. Je toho nějak moc. Ne, přímo příliš. A co by to teprve bylo pro děti nebo jejich rodiče??

Tohle nebude moje cesta, říkám si. Je sice nádherné, že chce tolik lidí pomoci (či se jenom zviditelnit na korona-vlně?), ale mně přijde, že do téhle situace by odkazování na milion různých webů všechny jen hrozně zmátlo nebo úplně odrovnalo. Vracím se ke svému plánu – budu natáčet svou výuku na video, aspoň dokud to půjde.

Coby nápad mi to přijde geniální, protože tím v podstatě nepřeruším chod běžné výuky: proberu a vysvětlím osobně vše, co probrat a vysvětlit potřebuju, no a děti budou mít ihned zpětnou vazbu na veškerá cvičení . Nebudou je dělat naslepo a taky pak nebudou muset čekat na vysvětlení, v čem byla chyba, na to, až se zase otevře škola…

Nadšeně usedám ke tvorbě videí. Jenže ouha – webkamera mého notebooku je žalostně slabá. S mobilem se sice natočím, ale zas TAK technicky zdatná, abych dovedla video sestříhat v mobilu a přetáhnout ho na youtube, ještě úplně nejsem. Jistě na to časem přijdu, ale teď hned? Co dál?

Přemýšlím nad webináři. Online skypováním se všemi dětmi naráz. To by bylo ideální. Jenže…

Prostě je tu příliš mnoho „jenže“, které to znemožňují. Bylo by to fajn, jenže:

• ten nebude v daný čas moct
• ten nemá nainstalovaný skype
• tamta se musí dělit o počítač s dalšími dvěma sourozenci
• kterou platformu na to vybrat?
• co když něco nebude fungovat?
• přihlásí se vůbec někdo?
• co s těmi, kteří nebudou zrovna online?
• co když mi nepůjde pořídit z toho záznam?
• a mnoho dalšího

Přemýšlím nad dalšími možnostmi. Vím, že se dá třeba snímat obrazovka monitoru nebo nahrát prezentace a k ní dodat audio záznam. To by šlo.

A tak jeden den věnuju jen tomu, že prozkoumávám volně dostupné aplikace. Pár jich i vyzkouším, načež ztratím mnoho nervů – to když po hodinovém nahrávání a úpravách v jednom skvělém programu chci video uložit. Aplikace hlášená jako program zdarma na 30 dní mi zahlásí, že video vyprodukuje, ale jen když si pořídím celý program – za pouhých 270 éček…

Ještě než naštvaně vyhodím počítač z okna, volám o pomoc kamarádům. Po první vlně mých zoufalých nadávek na adresu onoho velmi levného programu se mi dostává neskutečné rady. Zkoušelas Powerpoint?

Když mi pak oba vysvětlí, jak přímo v Powerpointu – ve kterém mám tu blbou prezentaci udělanou CELOU DOBU – můžu namluvit komentář a sem tam něco zvýraznit, málem se rozpláču. Zoufalstvím a vyčerpáním. Ale na to není čas.

Sedám k prezentacím a namlouvám audio. Sedám k tvorbě youtube kanálu. Sedám k tomuhle webu a dodělávám sekci „Pro ZŠ“. A, voilá, první video je na světě. Cítím se, jako bych zdolala osmitisícovku. A taky tak vypadám.

Nahraju to na youtube, rozjedu stránky. Teď jen to nejdůležitější. Poslat odkaz na mé stránky a na videa do světa. Dětem. Rodičům. A kolegům. Nádech. Výdech.

A ozve se. Zase. Ten starý známý – strach. „Na co si to hraješ? Koho to tak bude zajímat? Ještě tě pomluví. Budeš za trapku, za snaživku, naštveš ostatní učitele, naštveš rodiče, že se snad chceš zviditelnit.“ A mnoho dalšího.

Celý rok od založení těchhle stránek s tímhle strachem bojuju. Já, která píše o tom, jak pochopit svůj strach z angličtiny!

A tak to konečně, KONEČNĚ odmávnu, naťukám zprávu dětem, rodičům, i kolegům, kteří by mohli má videa použít i ve svých přípravách. Pak natočím a zveřejním další videa. A dělám to už beze strachu.

Ten totiž zmizel. Protože teď není čas na obavy z toho, co o mně kdo řekne. Teď je potřeba učit děti. A pomáhat si navzájem. A to je přesně to, o čem je moje podstata žití odjakživa.

Hned po sdílení mého webu s dětmi, rodiči i kolegy se mi po těle rozlil skvělý pocit. Jdu totiž s kůží na trh i přes strach – protože věřím, že co dělám, je dobré. Ne možná kvalitou, ale záměrem rozhodně.

A od následujícího dne se dějou zázraky. V podobě zpráv, mailů a komentářů plných nadšení a vděčnosti. I když začínám být fakt děsně unavená a začíná to na mě všechno doléhat, je mi skvěle na duši a to mě žene dál. Tvořím další prezentace, namlouvám je, přetavuju je na videa, nahrávám na youtube a na web, komunikuju s rodiči i dětmi.

Jedu bez přestání. K tomu se mi podaří přemluvit šicí stroj po mnoha letech ke spolupráci a zvládnu ušít i dvě roušky pro sebe a pro muže. Jsem na sebe pyšná. A ač děsně unavená, protože je za tím vším fakt děsně moc práce, makám dál. Dokud to půjde. Snad to někomu fakt pomůže, jak bych si přála.

A vy, bando, mezitím makejte taky. A pořádně, poctivě. Protože, jestli vám to ještě nedošlo, já tohle nedělám pro prachy, ale protože mi záleží na tom, abyste vše pochopili. Abyste si s sebou do života odnesli co nejvíc. Tak dělejte. A já budu dělat taky. A spolu to zvládnem! <3

Vaše Žanetka