Když v Anglii prší aneb Carpe diem

Léto v Anglii. Každým rokem ho zažívám jinak. Letos po vlně horka na počátku prázdnin přišlo vítané střídání teplot, sluníčka i deště. Zažili jsme i nejteplejší den v historii. Proběhly tady snad dokonce celkově tři (!) bouřky! (Což je jeden z důvodů, proč já strašpytel miluju Chester: právě ten nízký výskyt bouřek!)

V průběhu srpna teď ale pomalu denně prší, a pokud ne, stejně bývá zataženo. Naše kočka Lilly, která miluje léto, slunce a rozkošnické válení se na zahradě, je smutná a při jejím toužebném koukání z okna a žalostném mňoukání nám všem puká srdce.

My jsme navíc taky smutní, protože máme děravé boty (už zas) a jako trubky čekáme s procházkámi a výlety většinou na moudřejší počasí.

Ehm. Řekneme ale, že nemáme čas na to, až zamrzne peklo 🙂, takže jsme se nakonec včera vydali na prochajdu déšť nedéšť. Vybaveni deštníky a nepromokavými bundami, jsme se rozhodli vložit se do rukou osudu. A bylo to moc fajn!

Tady bych se chtěla pozastavit nad jednou věcí – déšť na Britských ostrovech ve většině případů není jako náš starý známý český déšť. Když prší v Česku, máte často pocit, že někdo pustil sprchu na plný proud, případně po vás rovnou hází kýble vody. Každý normální člověk před tímhle deštěm utíká a rozhodně má proč.

Když pak Češi slyší o tom, že v Anglii furt jenom prší, je jasné, že si představí české lijáky a nechápou, proč by někdo na Britských ostrovech vůbec chtěl bydlet. Jenže věci se mají trochu jinak.

Oni totiž Britové a Irové mají déšť často mnohem jemnější, než bývá u nás. Dost často přechází v mrholení. A někdy bývají kapky dokonce tak drobné, že si ani nevšimnete, že prší, dokud nejsou chodníky mokré. Prostě – trakaře tu padají málokdy. A s takovým deštěm se už dá žít. V takovém dešti totiž není problém chodit ven.

No.. teda pokud ovšem máte dobré, nepromokavé boty, že. Ehm…

Po čtvrt hodince nepříjemného prosakování se ty naše změnily skrz naskrz v mobilní rybníky. Nohy si však zvykly velmi rychle, a když jsem zavřela oči, mohla jsem si představovat, že vlastně jen sedím na okraji řeky a ráchám si nožky ve vodě.

Každopádně jsme nehleděli na nepohodlí a vydali jsme se v tom mokru ven obdivovat krásy Chesteru zahaleného do raně podzimního hávu.

Já jsem asi vážně divná, ale prostě to tu miluju, i když není zrovna jásavé počasí. Ona ta ponurost má holt něco do sebe. Navíc, po těchhle toulkách v nečase se o to víc těším, až dojdu domů, převleču se do suchého, vemu si teplé ponožky, zachumlám se do deky, v ruce hrnek nádherně teplého černého čaje s mlékem... mmm..

Vycházka se nám nádherně vyvedla. Prošli jsme místa, kam jsem ještě nevkročila. Poznala jsem město z druhého břehu řeky. Viděla jsem, jak místní říční ptáci využívají rozbouřené řeky a loví ryby jako diví. Objevila jsem park s pozůstatky římského oltáře bohyně Minervy. Pokochala jsem se pohledem na pasoucí se koně. Přešla jsem most, který kdysi slavnostně otevřela královna Viktorie, když byla ještě princeznou. Spatřila jsem místní hřbitov. (Miluju hřbitovy!!!) A objevila jsem ty nejkrásnější a nejvzrostlejší stromy.

V centru jsme se stavili v muzeu na výstavě amatérských obrazů. Poprvé jsme taky nakoupili v novém obchodě zaměřeném na ekologicky šetrné a dlouhodobě udržitelné produkty. Nakonec jsme si zašli do katedrály (kde to milujeme, protože to tam vypadá jak ve Velké síni v Bradavicích) na čaj a tradiční zákusek „scone with butter, jam and clotted cream“.

Výborný den, skvělá procházka.

A tak si říkám, o kolik krásných zážitků jsem se asi už v životě připravila, když jsem seděla doma na zadku jen proto, že venku padala z oblohy voda.

O to víc si teď beru k srdci motto:

Carpe diem.